Vasák očima Jendy Vojíka

0
619

Vasaloppet číslo 100

Jak bylo mnohokrát napsáno, kdo chce do lyžařského nebe, měl by na tom Vasáku aspoň jeden zářez mít! No a když je to ještě ke všemu posté, co se závod koná, není o čem… Nezbývá než se na první březnovou neděli vypravit do Skandinávie, tím spíš, že u nás lyžařská sezóna prakticky skončila. Snad zrušené závody v čele s Jizerkou způsobily, že se na start tohoto legendárního závodu postavilo násobně víc Čechů, nadržených na sklouznutí se na těch svých prkýnkách… Již během cesty se ukazuje, že je člověk na správném místě. Potkává staré známé, ale i obličeje, které již viděl, jen si k nim přiřazuje jména. I kdyby ta cesta byla delší, stále by bylo co probírat…

Ve čtvrtek dorážíme do Orsy( cca 30km od cílového města Mory), bohužel již po tmě, takže lyžovačka se odkládá na další den. O to radostnější to bylo následující den. Kroužili jsme v oblasti Gronklitt bez mála tři hodiny, ve tváři výraz feťáka, co si právě dal svoji dávku. Než do toho rauše někdo poznamenal, že bychom měli šetřit munici na neděli. No jo, jeďte ale domů, když tu máte manžestr v takové šířce, že můžete bruslit dva vedle sebe…

Na našem srubu D, jehož osádku tvořila úča, několik promovanejch inženýrů a moje maličkost, vznikla neuvěřitelná chemie, takže se pokračuje v rozboru témat, která jsme nestihli sfouknout během cesty. Pochopitelně za mohutného doplňování kalorií. Den před závodem se jde ještě trochu polechtat stopu, ale jen tak zlehýnka, aby tělo vědělo, jakými pohyby se bude následující den zaobírat, takže místo včerejších pětatřiceti je to jen konverzačních patnáct kiláčků, taková romanťárna kolem zapadaných jezer, sem tam červenohnědý srub… Po návratu na ubikace začíná takticko technický brainstorming s větší či menší nervozitou, neb někteří z nás jsou tu poprvé a s takovou štrekou si ještě nepotykali. O lyže máme postaráno, ale to ještě bude zmíněno později. Co se mne týče, od loňské Jizerky, kde jsem se holí zabořil tak, že jsem ji zlomil, jsem fanouškem velkých košíčků. Teď už nejen u podprsenek. Na nynější podmínku je to jasná volba, předpověď slibuje déšť a teplotu nad nulou. Jeden místňák nám řekl, že prý je třeba košíčky tak velký, jak poklopy od kanálů… Dalším tématem je jídlo a pití. S úlevou zjišťuju, že nejsem jediný, komu energetické gely způsobují nadýmání, tak nám snad po závodě srub neuletí. Zbývá zkontrolovat výstroj, naskládat na hromádky, aby do toho člověk ráno skočil napoprvé, stejně jako Pája. Ještě nám vtipálek Fanda (matador s osmnácti starty) radí, abychom na pytli s věcmi na převlečení nezapomněli zaškrtnout kolonku, kde souhlasíme s věnováním oblečení z pytle charitě. K velké radosti Fandově tak mnozí málem ve stresu učinili. Představa Ahmeda v oranžové bundě s logem eD Silvini na promenádě v Moře je vskutku zábavná…

V neděli se stává brzy.Ještě dřív než do kostela. Start je v osm a na místo je to cca dvě hodiny. Cestou se do sebe snažíme natlačit jídla co to dá, den bude dlouhý. Přibližujíce se Salenu doprava houstne, až se dostaneme k bodu, kde je veřejná doprava odkláněna a dále smí pouze vozidla se zvláštním povolením. Když nás drsná švédka nechce pustit, náš neohrožený řidič Pilcik jí před obličejem zamává cedulí řkouce:”…but we are ELITE team!!!”. Kdyby ještě dodal “bejby”, tak to bylo na Oscara. To slovo elite si musíme zapamatovat, hlavně se podle něj na trati chovat 🙂 Na startu v Salen to vypadá jak při výlovu Rožmberka. Bahna místy po kotníky, prší. Jeden by čekal, že odněkud vyběhne spoře oděná Frida a Ingrid a zahájí zápas v bahně…nekoná se 🙁 Po vystání fronty do startovního koridoru, které proběhlo celkem rychle (minule jsem tím zabil tři čtvrtě hodiny), se ještě rychle vyprázdnit (kadiboudy nebo špalír podle řeky – to vše pro šestnáct tisíc lidí) a čekat na výstřel. Pozitivní je, že přestalo pršet a jen mrholí. Startovní výstřel. Na louce si startující střihne slalom mezi několika kalužemi a tradá do trychtýře, kde trať začíná stoupat. Jestli vám někdo vyprávěl, že klasické lyžování je bezkontaktní sport, tak tady o tom začnete pochybovat. Hotový ráj frotérů. Místy se někdo zastaví. Potkávám týmového kolegu Přemka a opřeni o hole stihneme prohodit pár slov. Jakmile vyjedeme nahoru na planinu pěkně se to rozjíždí. Počasí není sice ideální, ale lyžuje se! Jsem za to velmi vděčný. Přestože Mára prorokoval servisní apokalypsu, jak to bude zpomalovat atd., tak mně lyže utíkají jak o závod (jak jinak na nejslavnějším závodě) a to dokonce tak, že v následném sjezdu papírák Vojta (76kg) předjíždí Helmuta naskládaného v kombinéze do formy těhotného mravence o hlavu vyššího (šacuju na 90kg). Tímto skládám hold a dík servisákům za jejich poctivou dřinu. Lyže jsem měl fakt perfektní, horší to bylo s jezdcem. Nějaké krize v podobě křečí přišly, pak i z toho množství ionťáku se jednomu neudělá zrovna dobře…snad kdybych si párkrát dlouze odplivnul jako Emilka Fletenová, třeba by to bylo lepší. Takhle jsem byl na sedmdesátým kiláku docela vyšitej, když se mi zjevil anděl jménem Dalibor, který mi dal napít a povzbudil. Díky. Dojezd byl hodně na morál. Před cílem jsem ale ještě našel pár sil, abych rozeslal pár polibků těm poloslepým fanynkám, kterým nikdo neřekl, že vítěz je už pár hodin pryč. Po sprše, papání…vše hrozné zapomenuto. Příjemná setkání se známými a samozřejmě se zajímám, jak dopadli naši. Velkou radost mám za Vaška Sedláčka, který, ač avizoval, že jede na “výlet” a vysoké ambice nemá, nakonec vybombil neskutečné 43.místo. Neskutečnej borec je Bohy, kterej nejenže do puntíku využil Márovo fintu (chceš bejt v telce – jeď s první ženskou závodu), ale zavčasu výše zmíněné sportovkyni nastoupil, čímž své lyže ochránil před zásahem šavlí. Protože poblitý lyže, byť od suverénky této sezony, to fakt nechceš! Šedesátej sedmej na Vasáku, kdo to má? Myslím, že i Plizíček tam nahoře pokyvoval hlavou.

Zhodnocení závěrem? Navzdory nedostatku najetých kilometrů a prodělané nemoci jsem si to užil. Tak hrozný, jak všichni říkali, to nebylo. Už jsem závodil ve větších sra*kách. ”Když je hezky, umí lyžovat každej blbec, ale když je hnusně, tak tam nebude aspoň tolik lidí “, říká táta. Což se teda tuto neděli nesplnilo 🙂 No a málem bych zapomněl, jeden rekord přece jen padnul. Mára nám vyprávěl, že za těch osmnáct let, co sem jezdí, se oslava po závodě neprotáhla déle než do tři čtvrtě na jedenáct. Vždy všichni únavou odpadli. Tak vězte, že osádka srubu D vydržela do jedný do rána.

Skol.