Reistadlopet očima Jendy Vojíka

0
605

Zhodnocení závodů Reistadlopet a Summit2Senja očima non pro atleta. „Vasák je z kopce, Jizerka je trochu zvlněná, Birken je kopcovatej a tohle je hódně kopcovatý“, pravil Mára. Nelhal. I možná díky tomu, že jsem tomu uvěřil a připravil se na nejhorší, to tak hrozný zas nebylo. Místama se šlo i sklouznout. Už když člověk jede na start do Setermoen a vidí kopec Orta…že tam vede trať závodu??? Malou satisfakcí může být, že tady neťape stromečkem jen kategorie jElite, jak se může člověk přesvědčit sledováním TV přenosu, když si borci myslí, že je kamera
nezabírá.

Od startu pohoda, žádný strkanice, podél trati spousta fandících…Na sprinterský prémii toho moc netrhnu, tak aspoň ukázkový převzetí pití od Pilcika. Díky. A směle do kopce. Je zapotřebí nejen oprášit stříďák, ale jak jsem zmínil výše, tak i stromeček. Jakmile začne stromoví řídnout, vítr sílit, popadá mě euforie. Blíží se vrchol stoupání. Scenérie je to tak úžasná, že mi ani nevadí, že protivítr je stále silnější. Na vrchařské prémii se ze zakuklence, který mi podává pití, vyklube sám direktor. V neoficiálním závodu občerstvovačů na Ortě obsadil druhé místo, nicméně zlatý hřeb ho však teprve čeká. Dozvídám se, že když projížděla elita, tak přes mlhu nebylo skoro vidět. (Někdy se halt vyplatí bejt pomalejší :-)). Povzbudili jsme se s Márou navzájem několika nepublikovatelnými výrazy a hurá do sjezdu. Dálnice na náhorní planině. Stopa je trochu zavátá pomalým sněhem, ale i tak to pěkně odsejpá. Sjezd je bez technických záludností, ani posera mého typu se bát nemusí. V tom rauši jsem si nevšimnul dalších stoupání, klidně bych se tam plácal dalších deset kiláků, o který to bylo zkrácený. Nádhera. Jen v závěru na slunci trochu povolil sníh a odraz rozhodně nebyl tutovej. (Někdy se halt vyplatí bejt rychlejší :-)). Finální sjezd do Bardufossu byla jedna velká paráda. Pár esíček, o kterých jsem věděl z včerejšího testu, šlo odšlápnout, jinak celý jedu ve stopě. Mám pocit, že to uteklo nějak rychle, ani mi nepřijde, že jsem byl na trati tak dlouho. Ještě pár šťouchů do cílový rovinky( byla do kopce a dokonce i Astrid finišovala stříďákem) a je to doma.

Doma, no doma na baráku chodím po špičkách, abych borcům nenarušil regeneraci na zítřejší, prej nejhezčí závod. Měl jsem naplánováno se poflakovat kolem jezera, něco vyfotit a pak přejít kopec a sjet k fjordu. Jenže člověk míní, trenér mění. Po startu mě Mára naložil do auta a vyhodil na prvním kopci, že prej takový lyžování si nemůžu nechat ujít. Podvoluju se hrubému násilí a společně s Hynkem vyrážíme z cca třicátýho kilometru závodu. Člověk se kochá panoramaty, slunečno, bezvětří…Ještě lepší než včera. Na spoustě míst fanoušci fandící každému, dokonce i mně co nemám číslo 🙂 Tak jsem jim alespoň předved ukázkovej úprk alias Klaebo (pro dříve narozené Václav Postránecký: S tebou mě baví svět), načež mě odměnili mohutným aplausem. Inu znalci. Postupně jsem proplul na konec ženského startovního pole, až jsem dorazil pod poslední kopec, kde občerstvoval Mára. Do auta mě odmítnul naložit s tím, že přede mnou jede Péťa a kdyby bylo třeba, tak jí mám být oporou v případě krize :-)))))) Mimochodem pod kopec přijela s úsměvem na rtech, hodila do sebe tyčinku a jala se vzlínat závěrečným krpálem. Začal jsem ťapat nahoru kolem piknikujících Norů a postupně jsem se propracoval na absolutní konec závodu. Nahoře jsem poklábosil s organizátory, kteří balili vrchařskou prémii a vzhůru dolů. V tomhle sjezdu už pár zatáček bylo, nedivím se, že dolů kameramani na skůtru nejeli. V cíli na hlavní ulici města Finnsnes jsem už jen dohledal bandu v oranžových bundách, která právě začala oslavovat titul vůbec nejvíc nejlepčího šéfa roku ve Ski Classics. Večírek k příležitosti ukončení sezony je kapitola sama pro sebe. Snad by se slušelo podotknout, že ač jsou skandinávci skvělými lyžaři, jejich výkon v baru je zhruba na úrovni okresního přeboru, o čemž svědčilo mimo jiné množství odložených sečných zbraní před lokálem. Co říci závěrem? Polární záři jsem neviděl, soby jsem neviděl (možná jsem kus nějakýho na večírku sežral?), avšak tím negativa končí 🙂 Díky

P.S. Na vyhlašování se Mára vsadil s jistým Emilem Peršonem, že se na vyhlašovacím podiu sejdou za deset let. Kdo tam nebude, platí druhýmu sto piv. Nechci Máru podceňovat, ale s tímhle bude potřebovat helfnout. Takže si pro sezonu XXIV v roce 2033 rezervujte první víkend v dubnu, ať to nemusí pít sám 🙂 Skol Jenda